Německý ovčákJedná se o nejrozšířenější a nejpočetněji zastoupené plemeno ze všech. Jde však o plemeno relativně mladé, které začínalo nabývat své dnešní podoby až koncem 19. a na počátku 20. století. Nevynořil se však náhle a nečekaně, naopak, jeho předchůdci už pobíhali po německém venkově dlouhá staletí, ale teprve v důsledku úsilí chovatelů, především rytmistra von Stephanitze, se z rustikální, neladné a z dnešního pohledu hrubé formy začalo vytvářet jedno z doslova nejpropracovanějších plemen říše psů. Starší kresby předchůdců německého ovčáka, znázorňují obdobu původního evropského ovčáka, zastoupeného v mnoha varietách na celém kontinentě. Tito ovčáčtí psi, používaní od samých počátků zemědělství a chovu zvířat na evropském území, vyznačující se shodnou tělesnou stavbou a celkově velmi připomínající svého divokého předka, vlka, se místně lišili nejvýrazněji délkou, kvalitou a barvou srsti, což ještě dnes nejlépe dokumentují BELGIČTÍ OVČÁCI. Souběžně s intenzivní prací na exteriéru německého ovčáka upevňovali a rozvíjeli chovatelé i jeho povahové vlastnosti, temperament a pracovní schopnosti, jimiž toto plemeno proslulo. Už před první světovou válkou bylo v Německu připraveno několik tisíc ovčáků pro službu v armádě, z policejní služby postupně vytlačili ERDELTERIÉRA, a další německá služební plemena, jako je DOBRMAN nebo ROTVAJLER. Osvědčil se jako vynikající pes pro vodění nevidomých, v krátké době neměl konkurenci ve výcviku v poslušnosti, obraně a pachových pracích.
| POPIS: Velikost: pes 62,5 cm, fena 57,5 cm. Zbarvení: černé, s pravidelnými hnědými, žlutými až světle šedými znaky, s černým sedlem, tmavě kalené, celočerné, jednotně šedé (vlkošedé) nebo se světlými či hnědými znaky. Malé bílé znaky na hrudi a světlejší zbarvení vnitřních stran končetin jsou přípustné, ale nežádoucí. Vzhled: hlava: přiměřeně dlouhá, ne těžkopádná ani příliš jemná, je suchá, mezi ušima přiměřeně široká, čelo je mírně klenuté, čelní rýha slabá nebo chybí. Mozkovna tvoří asi 50% celkové délky hlavy, mírně se zužuje směrem k nosu. Čenichová partie shora klínovitá, suchá, tupě zakončená, silná. Pysky jsou vypjaté, suché, přiléhající, nosní hřbet je rovný a rovnoběžný s linií čela. Nos je vždy černý. Oči: středně velké, tvaru mandle, poněkud šikmo položené, nevystupující, barva odpovídá celkovému zbarvení srsti a je pokud možno tmavá. Výraz je živý, rozumný, sebejistý. Uši: středně velké, u kořeně široké, vysoko nasazené, špičaté a postavené vzpřímeně a kupředu, nesmějí být stažené dovnitř. Zuby: silné, zdravé, skus nůžkový. Krk: silný, dobře osvalený, bez volné kůže či laloku. Tělo: svou délkou přesahuje kohoutkovou výšku, trup není příliš široký, žebra jsou dlouhá, nikoli sudovitá nebo plochá. Břicho lehce vtažené. Záď je mírně spáditá. Končetiny: silné, dobře osvalené. Tlapy: kulaté, krátké, uzavřené, klenuté, s pevnými polštářky, krátkými silnými drápy, které jsou tmavě zbarvené. Ocas: dosahuje nejméně k hleznům, nepřesahuje však polovinu nártů, je bohatě osrstěný, v klidu je nesený v mírném oblouku dolů, při rozrušení a pohybu zvednutí, nikdy však ne přes linii hřbetu. Srst: krátká: hustá tvrdá, přiléhavá, dlouhá rovná: jednotlivé chlupy nejsou zcela rovné a srst zcela nepřiléhá |
nádhernéééééé štěně
(agatasolarova@centrum.cz, 20. 2. 2008 13:07)